Nakupování bot

Pryč jsou ty časy časy, kdy si ze mě Honza dělal srandu, že mám doma několik skříní plných bot, denně si kupuju nové a kamarádi mu na to skočili. Doma nám za posledních pár let několik noh přibylo a teď už kupujeme boty jen jim.

Vyrazila jsem do obchodu tramvají se dvěma dětmi, kočárem a odrážedlem. Za pomoci půlky tramvaje jsme nastoupili i vystoupili, tramvaj získala zpoždění jen pět minut. 

V obchodě s botičkami pro děti, kde díky hracímu koutku Marek snese i takové týrání, jako zkoušení bot, nám hodná paní prodavačka přinesla (naivně) pro každého asi deset krabic bot.

Marek si při vyhazování nádobi z trouby ani nevšiml sandálek propašovaných na nožičky. "Měl by se v tom projít," radila mi chytrá paní prodavačka. "Jak ho k tomu donutit?" Koukala jsem na ni bezradně zatímco mi Marek vysvětloval, že trouba pálí. "Jste snad matka!" 

Nějaké dítě ječí, kupodivu a naštěstí ne moje. Holčička (o hlavu větší) chtěla Zuzce vzít hrníček, ale Zuzka (1 rok) ji zkušeně praštila hrníčkem po hlavě. Není nad trénink sebeobrany od narození.

Hurá, máme boty (zase ty nejdražší) a snad nás tu až do podzimu neuvidí.