Jak mi Honza koupil auto a jeli jsme na rande do Olomouce

Dostala jsem od muže auto. Né, že bych auto neměla. Mám. Mám dokonce teď už dvě - Focuse, teď nově i nějakého Leksuse.

Honza mi chtěl nové auto koupit už před rokem. Malé, rychlé, bezpečné. Jenže Focus byl Focus, naše první auto. Auto, kde jsem se přestala bát řídit. Poslala jsem ho radši koupit chleba, mrkev a papriky.

Nakonec mě ukecal a auto přivezl. Chybí mu spojka a přebývá spoutu věcí, hlavně stádo koní. Nakonec se mi sen splnil. Zkušební jízdou jsem ho odvezla do Olomouce a šli jsme na rande. S Honzou, auto zůstalo na parkovišti. Spolu. Sami. Bez dětí.

Honza se učí dělat selfie.

Zase jednou v Olomouci.

Po čtvrthodinové procházce jsme nasedli do auta a jeli zpátky do Přerova spát, abychom nebyli jako zombie, až děti zase v šest ráno vstanou.

S autem jsme kamarádi, jak by ne, má ve znaku L jako Lucka.

Tajemství nakupování halenek

Při posledním nakupování oblečení do práce (viz Tu halenku fakt nechci ukrást) jsem nedopadla moc dobře. Dnes jsem si to vynahradila a přišla na tajemtví spokojeného nakupování.

Mám nekonfekční postavu - moc malá prsa, dlouhý trup, krátké a tlusté nohy, relativně malý zadek, dlouhé ruce, velkou hlavu a vůbec jsem moc vysoká a na svou výšku málo tlustá. Se svojí postavou jsem spokojená, jenže konfekční střihy jsou udělané podle špatných postav. Moje průměrná nákupní míra (koupené/vyzkoušené) je asi 1%.

Světlá chvilka nastane, když najdu firmu, která omylem připraví špatný střih a mně sedí do doby, než si toho všimnou a upraví ho. Takový mrzák je teď značka Taifun a jejich halenky.

V pátek jsme se Zuzkou zvládly cestu metrem (Zuzčina premiéra) a po obchůzkách i ranní svačinku na Václaváku hned vedle probuzených bezdomovců. Zuzka všechno snědla, tak byli smutní ... a já taky, jeden banán byl totiž původně pro mě.

Blízkost Palladia udělala své a já využila přiležitosti, zkusit zase jednou štěstí v loterii. Po slalomu s kočárem mezi turisty jsme v rekordním čase dojely do obchodu Gerry Weber a já vzala část s Taifunem útokem.

Prodavačka se kupodivu nevyděsila, když uviděla kočár ověšený vším možným zbožím. Stačilo pár Zuzčiných pohledů. "Ta má nádherná kukadla," rozplývala se. "To má beruška po tatínkovi," odpověděla jsem zasněně a prodavačka mi sama začala nosit krátké šatičky. Nejspíš zbystřila nákupuchtivou maminku na mateřské s manžílkovou kreditkou a chtěla doplnit můj outfit se zbytky banánu na triku. Bohužel netušila, že Taifun má zkažený jen střih halenek a v bance se minišaty zrovna nenosí.

A jak teda nakupovat?

1) S kočárem - slouží jako němý sluha a dítě upoutá pozornost prodavačky, která tak moc neotravuje.

2) Šišlat neustále na dítě, aby to vypadalo, že člověk nic jiného poslední roky nedělal a nákup je jediné povyražení.

3) Vzpomínat na tatínka a na to, jak je hodný a co vše mamince koupil a koupí.

Prodavačka je pak milá a ani se nerozčiluje, i když dítě celou kabinku s chlupatým kobercem podrobí křupkami a poháže šatičky na ramínkách svými botičkami. Banán jsme už naštěstí neměly.

Tento lov byl úspěsný, mám čtyři nové kousky (3 halenky a dokonce i jeden svetřík). Honza bude mít radost, až uvidí tento měsíc výpis ze svojí kreditky :-).

Mára je jako Majda

"Chceš bryndák Marečku?"

"Ne, už papám bez bryndáku." A to ještě oběd bez bryndáku nechtěl jíst.

Zuzka papá zase do bryndáku.

Šnečci

"Má rozbitý domeček. Musí si domeček opravit. Rozbil si tykadlo, jedno má velké. Pá, pá. Byly tam šneci."

"Nemá domeček. Ztratil domeček. Někdo rozjel domeček. Musíme koupit nový. Koupíme růžový. Koupíme barvu, Mareček vybarví."

"Šnečci nemají domeček. Mareček má domeček, má tam vláčky."

Pravidla života ve firmě řízené ze zahraničí

To si tak jednou píšu s jedním z mnoha zahraničních maticových šéfů poté, co jsem mu poslala svůj návrh schvalovacího procesu.

Pravidlo číslo 1: Nemysli

Napsal mi, že je špatně, protože a priori povoluje zakázané. Mám tedy doplnit další zákazy. Pochopila jsem, že to nepochopil a podrobně vysvětluju, proč to zakázané už je a není třeba to zakazovat podruhé, aby to nebylo moc složité, a že si myslím, že procesy musí být jednoduché, aby byly efektivní.

Pravidlo číslo 2: Pokud myslíš, neříkej svůj názor

Očividně ho to nazlobilo. Napsal, že oceňuje můj názor, nicméně mám jeho žádost považovat za rozkaz. Zároveň chce opravený proces do týdne. Zkopírování jeho zákazů je práce až minutu, s odesláním možná dvě, tak nevím, jestli to vůbec stihnu.

Pravidlo číslo 3: Poslouchej a neodmlouvej

Není nad vzájemnou podporu, respekt a spolupráci vedoucí k synergickým efektům uvnitř firmy. Člověku je pak hned lépe.

Naštěstí ostatní svoje "rozkazy" aspoň říkají mile. A někdy se i zdá, že člověka vyslechnou.

Jak jsme jeli z pekla do Pekla

Podobně jako minulý týden balím - tehdy jsme nakonec zůstali doma, Marek dostal teplotu. Dnes to vypadá nadějně, Mára jen kašle a Zuzka má rýmu. Třeba se do Pekla dostanem, pokud nepojedu dřív do Bohnic.

Čt 21:00 Děti jsou v posteli, Zuzka se už třikrát vzbudila. Naštěstí část tašek zůstala sbalená z minulého pátku. Honza si pinká v písku.

23:00 Balím to a jdu spát. Sbaleno ještě není. 

4:20 Zuzka vstává. Přemlouvá mě na jídlo, já ji na spánek, Zuzka vyhrává. Po druhé bitvě remíza, usíná u nás v posteli.

6:50 Vstáváme, kluci už jsou dávno vzhůru. 

Můj plán na dopoledne: Zuzka bude spát doma, já zatím sbalím a pak půjdeme na chvilku ven.

Realita: Marek jede v Zuzčině autě. Zuzka sedá na Markovo auto. Marek ji shodí. Zuzka brečí a utíká ke svému autu. Marek ječí, že chce Zuzčino auto, sedne na svoje a najíždí do Zuzky, ta se zkušeně brání a ujíždí. Máma brečí, když vidí po celém bytě rozježděné křupky a zbytky snídaně. 

Čas na spinkání. Zuzka ječí hodinu a půl a nemůže usnout ani na rukách. Marek mezitím vyházel puzzle do křupek na zemi. Rezignuju, dávám si Zuzku na záda do Manducy, ta hned usíná, a jdu i s ní uklízet spoušť. "Tady je nepořádek, nemůžu kreslit," prohlásí Marek o stole a jde kreslit na zem.

11:00 Zuzka si bere helmu a jde si obouvat Markovy boty. Marek ječí a boty jí vytrhne. Zuzka ječí. "Dobře, odnosíme aspoň pár věcí do auta, když už na písek jít nestihnem." "Mareček pomůže," a táhne svoji tašku s hračkami.

12:00 Proč já blbá jsem to vůbec po snídani uklízela?

12:30 "Mareček chce spinkat. Mareček nechce čůrat, nepočůrá," ječí, když ho chci vzít vyčůrat. Rezignuju. Za 5 minut spí. 

13:00 "Mareček chce čůrat, Mareček už je vyspinkaný, jedeme na výlet." Koukám nevěřícně na syna, kterého běžně ve tři hodiny násilím tahám z postele.

14:00 Po dlouhém nošení usíná Zuzka. Markovi pouštím pohádky a doháním, co se dá.

15:15 Sbaleno, byt uklizený i vlasy jsem si stihla umýt. Děti vzorně sedí v židličkách a papají svačinku, neječí, ničím nehážou, nechápu. Slyšíme klíč v zámku. "Tatínek je doma, jedeme obrovským autíčkem za vláčky." 

"Jakpak jste se dneska měli?"

16:00 Jedeme a děti spí. Ráj.

17:30 Peklo

A proč se ten hotel jmenuje Peklo? No protože je plný dětí, je to totiž hotel pro děti.

A co je na něm nejhorší? Snídani podávají až od 7:30.

Tady děti nejsou, protože je brzo ráno a všechny ostatní děti ještě spí.

Létající děti

Mareček dělá kolonu z aut, dítě z Prahy.

Zuzka má nejraději auta.

Mírumilovné hraní, ani jeden nebrečí, to nebývá často.

"Marku, neškubej mi ty vlasy." "Táto, tam je bříza."

Zuzka už spí.

Táto, klacík.

"Marečku pojď" "Pojedeme domů? Autíčkem?"

"Mára chce rozjet šišky."

Ruku na srdce ...

... kdybych si měla vybrat, jestli chci být jeden víkend jen s dětmi nebo jen s Honzou, vyhrál by Honza. Ten klid a pohoda, romantika ... žádný jekot.

Obdivuju všechny mámy, které zvládnou být pořád s dětmi a nezblázní se z toho věčného chystání jídla, uklízení po nich a neustálého jekotu.

Každý týden se těším do práce. A pak se těším zase za dětmi.

By mě zajímalo, jestli je to normální nebo jsem divná.

Myšlenka dne

Hotové je lepší než dokonalé.

Nějaké je lepší než žádné.

Akorát je lepší než moc.

Teď už jen kdyby mi šlo se tím řídit ...

Dobrou noc

To si tak jednou večer chci lehnout na chvilku k Marečkovi: "Chci pryč mámu, to je Márova postýlka. To není mámy postýlka." 

Tu halenku fakt nechci ukrást

Nemám co na sebe do práce. Po dvou dětech mám sice svoji dřívější váhu, ale větší hrudník (hrudník, prsa bohužel ne). Trička už potřebuju M a ne S a moje staré oblečení dostala sestra. 

Díky tomu, že do práce jezdím jen třikrát týdně, si snad kolegové omezeného šatníku nevšimli. I tak jsem jedno odpoledne nechala děti napospas tátovi a babičce (přežily by i s tátou, otázka je, jak by dopadl on) a volnou hodinu využila k lovu nových reprezentativních kousků.

Na zbytečnosti nebyl čas, hodila jsem na sebe rifle, bohužel zrovna ty od písku, a na triku jsem měla ještě Zuzčin oběd. Outfit byl vyladěn zabláceným baťohem a botami.

V prázdném obchodě s luxusním zbožím se mě ujaly hned dvě prodavačky, jedna zepředu a jedna zezadu. Zkušeně jsem se jim ztratila mezi regály a rychlostí blesku hrábla po všech halenkách mojí velikosti a nebabkovského střihu. "Co potřebujete?" zastoupila mi cestu třetí (a poslední) prodavačka. "Máte ještě někde něco od Taifunu?" "Támhle ve výprodeji v koutě byste něco mohla najít."

Zase děs a hrůza, asi začnu podnikat v módě. U jedné halenky mi svitla naděje, že v nouzi by snad šla, a posílám dotaz drahému muži na telefonu: "Pěkné pyžamo."

"To už si nebudete zkoušet?" "To už mám dávno odzkoušené, děkuji," vracím hromadu oblečků a utíkám k východu.

Ochranka mě nehonila, večeři jsem stihla. Tak třeba příště.