Díky tomu, že do práce jezdím jen třikrát týdně, si snad kolegové omezeného šatníku nevšimli. I tak jsem jedno odpoledne nechala děti napospas tátovi a babičce (přežily by i s tátou, otázka je, jak by dopadl on) a volnou hodinu využila k lovu nových reprezentativních kousků.
Na zbytečnosti nebyl čas, hodila jsem na sebe rifle, bohužel zrovna ty od písku, a na triku jsem měla ještě Zuzčin oběd. Outfit byl vyladěn zabláceným baťohem a botami.
V prázdném obchodě s luxusním zbožím se mě ujaly hned dvě prodavačky, jedna zepředu a jedna zezadu. Zkušeně jsem se jim ztratila mezi regály a rychlostí blesku hrábla po všech halenkách mojí velikosti a nebabkovského střihu. "Co potřebujete?" zastoupila mi cestu třetí (a poslední) prodavačka. "Máte ještě někde něco od Taifunu?" "Támhle ve výprodeji v koutě byste něco mohla najít."
Zase děs a hrůza, asi začnu podnikat v módě. U jedné halenky mi svitla naděje, že v nouzi by snad šla, a posílám dotaz drahému muži na telefonu: "Pěkné pyžamo."
"To už si nebudete zkoušet?" "To už mám dávno odzkoušené, děkuji," vracím hromadu oblečků a utíkám k východu.
Ochranka mě nehonila, večeři jsem stihla. Tak třeba příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat